Vědomí v historických kulisách

Malý exkurz do historie s přihlédnutím k postavení vědomí v kulisách systému a proč je možno tvrdit, že Západ útokem na Sýrii 7.4.2017 vykročil ke svému konci, neboť v úpadku se už nachází několik století.

To, co činilo naši civilizaci vyjímečnou, byl jedinečný fakt hluboké a neviditelné jednoty dějin lidského ducha. Ducha, který přinášel z jednoho zdroje poznání o postavení člověka k celku, který jej přesahoval a s největší pravděpodobností bude i po zbývající krátký čas historie přesahovat. Krize, která se stala viditelnou před třemi stoletími a jež byla podporována hlásnými troubami redukcionismu od Marxe, Nietzscheho až po Freuda („hlásné trouby redukcionismu“ použito z M. Eliade – Dějiny náboženského myšlení I.) se nesla a nese na vlně jediného, čeho jsou loutkovodiči západních elit schopny, a to desakralizace, jenž relativizuje život jednotlivce na „má dáti a dal“ z hlediska finančního systému. Ono ztotožnění „posvátného“ se světským, jakožto dvěmi v současnosti neztotožnitelnými pojmy pro jejich, již na počátku éry modernismu stanovený nesmiřitelný rozpor, znamená jen jediné, existenci světského na úkor ducha, resp. falešného ztotožnění se světského s Duchem.

Na cestě k současnému stavu vědomí a popisu jeho fungujícího mechanismu v rámci moderního člověka, je nutno si připomenout některé „historky“ z dějin této civilizace. Je zajímavé, že vždy existovaly výjimky, jenž „nonkonformně“ vynikaly ze šedi průměrnosti. Tím je v období, kdy archeologické vykopávky hovořily o společenstvích lidí (lovců atd.) většinou v počtu do sto lidí, první město světa, kterým bylo Jericho. Město v němž se mrtví pohřbívali pod podlahy domů a v němž vykopávky odhalily několik domů s neobvyklou strukturou, která byla označena za „chrámy“ nebo „rodinné kaple“ (vykopávky vedli J. Garstang a Kathleen Kenyon). Největší spor o nálezy v Jerichu se vedl ve vztahu ke třem obrazům ze sádry, které představovaly vousatého muže, ženu a dítě. Tedy archetypiální rodinu, která podle některých představuje nejstarší božskou trojici. Je více než zvláštní, ale zároveň pro tuto dobu modernismu naprosto typické, že právě toto označení rodiny, jakožto nejstarší božské trojice, způsobilo největší spory. Je však lehké s ohledem na další vývoj a pohled na současnost, domyslet si, proč asi.

Přibližně ve stejné době tedy asi 7.000 let př. Kr., přičemž je možné, že o pár desetiletí či století předcházející kultuře Jericha, jsou kultury Hačilaru a Catal Hüyüku v Anatolii, které nabízely stejné či podobné náboženské představy. Tedy bohyně matka, dítě (mladík) a vousatý muž, rovněž v Catal Hüyüku se mrtví pohřbívali pod podlahy domů (podle některých zdrojů poblíž Catal Hüyüku zemřel v pozdější době Mojžíš).

Abych zmínil i Sýrii určitá forma podobných nálezů byla učiněna v Tell Ramadu (poblíž Damašku).

To je historie navazující na prehistorii paleolitických lovců, přičemž výlet před tato data je jen pro jednotlivce s pevnými nervy a silně strukturovaným vědomím k identifikaci sebe samého. Samotná historie pro většinu religionistů začíná v Sumeru, když z této doby se dochovaly první písmené doklady, které poskytují alespoň částečné vodítko pro moderní metody vědců. Zde byl zaznamenán první mýtus o potopě, který skýtá zajímavé myšlenkové tendence. Tato katastrofa odpovídala „konci světa“ a jen jediná lidská bytost Ziusudra v sumerské verzi a Uta-napištim ve verzi akkadské byla zachráněna. Nikoliv však pro nový svět, který se vynořil z vod, když Ziusudra byl přenesen do země Dilmun (jednalo se o bájnou zemi). Rozdíl s židovskou podobou tohoto mýtu je naprosto podstatný, neboť Noe povolení obývat „novou zemi“ dostal. Zajímavost tohoto faktu spočívá na více méně komickém pozadí, neboť v bibli je tento příběh opsán právě ze starších mýtů. Jak je vidět, někteří si dokázali vytvářet výhodu i na pozadí něčeho, co s pravděpodobností hraničící s jistotou, nezažili. Mýtus o potopě se nachází v Eposu o Gilgamešovi, kde je analogie s biblickým vyprávěním ještě zřetelnější (každý, nechť si závěry učiní sám). Mýty o potopě jsou doloženy ve všech světadílech (v Africe v minimálním množství) a M. Eliade dospěl k závěru, že svým způsobem tvoří součást kosmického rytmu, kdy „starý svět“ obydlený padlým lidstvem, je utopen ve vodách a po nějakém čase se z vodního „chaosu“ vynoří „svět nový“. V mnoha variantách dochází k potopě v důsledku „hříchů“ lidí, jindy potopa vyplyne pouze z přání nějaké božské bytosti zahubit lidstvo, opět však na základě chování lidstva samotného. I v Sumeru to bylo rozhodnutí Bohů (An a Enlil), jako zásah proti „hříšníkům“ tedy nejspíše proti těm, kteří porušovali pravidla, jenž představovaly vědomé principy fungování jednotlivce, stanovené Božským panteonem.

Do jaké míry převzali redaktoři Bible a zejména prvních kapitol Genesis, mytologii tradičního typu, ukazuje samotné Genesis. Začíná kosmogonií a stvořením člověka, připomínkou bezstarostných časů (ráj a pobyt člověka v něm), pokračuje pádem včetně všech jeho následků, z nichž bezesporu nejbolestnějším byla smrtelnost, nechybí vyprávění o úpadku prvního lidstva, který dává důvod potopě a končí posledním bájným příběhem, ztrátou jazykové jednoty a rozehnáním druhého lidstva, lidstva po potopě, v důsledku nového „satanského“ projektu, kterým byla pýcha obestírající smysl Babylónské věže. Jinými slovy, redaktoři Genesis vytvářejí to samé, co všechny kultury a mytologie před nimi, tedy „svaté dějiny“, které objasňují původ světa a lidské postavení v něm.

Práci samotnou s těmito texty v historických kontextech ukazuje dvanáctá kapitola Genesis, v níž Jahve říká Abrahamovi „Odejdi ze své zemé, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu“. Jméno Jahveho však bylo zjeveno později, až po Mojžíšovi, což deklaruje podstatnou věc, že podoba tohoto textu prošla redakcí staletí po události, kterou vypráví. Přestože vědomí tehdejších obyvatel systému nebylo zatíženo způsobem, jak tomu je dnes, nelze se ani v nejmenším domnívat, že by několik století nezměnilo pohled na událost, která je popisována. Právě několik století mezi „událostí“ a redakcí textu, s největší pravděpodobností přiřadilo Jahvemu kladení požadavků, jež vyvažoval zaslíbeními, které následovaly po požadavcích a jež vyvrcholily v žádosti o obětování Izáka. Tato past se stala s ohledem na skutečnost, že náboženství Izraele je náboženstvím knihy, základním stavebním kamenem problémů existujících až do dnešních dnů a určité formě nesympatie jež je adresována některým, kteří si na této fabulaci vystavěli živnost, fungující až do dnešních dnů.

Co je však podstatné, nikdo z nás nemůže tvrdit, že existence všech těchto příběhů utkaných z mytologií je skutečná a že se opravdu stala tak, jak je popisováno. Zároveň však nemůže nikdo tvrdit, že imaginace lidského ducha tyto příběhy vytvořila ze vzduchoprázdna, bez jakéhokoliv námětu a vzoru, zvláště, obsahují-li všechny mytologie prakticky ten samý mýtus stvoření. Navíc i mytologie národů, které si nikdy nečinily nároky ovládnout tento svět a vytvořit z něj systém k obrazu svému.

Jinými slovy, vědomí tehdejšího člověka bylo blízko prvotnímu vzoru, jež předávalo dál pomocí své kultury, přičemž střípky ze zbytků tohoto způsobu uvážování zůstaly uchovány do dnešních dnů, pomocí mýtů, literatury a obecného náboženského života tehdejších kultur, jež je pro nás dostupný z archeologických nálezů a jejich popisů. V mnoha ohledech spojení člověka s Bohem či s Bohy zůstalo zachováno pomocí rituálu ke zrušení času tzv. in ilo tempore, opakování božské tvůrčí činnosti a božských vzorů při stavbě měst, kdy každé tehdy postavené město bylo středem vesmíru. Tato legenda axis mundi se projevila ve všech tehdejších kulturách, ať již v podobě kosmického stromu, či kosmické hory jako středu světa, přičemž takovou horou byla i hora Tábor. U primitivních národů poté každé gesto nabývalo božského jednání a opakování božského chování, jinak pro ně nemělo praktický význam. Legendy vyprávějí o provazech, po kterých šplhali lidé (nadaní vyjímečností) k Bohům pro rady. Na některých místech jsou tyto provazy nahrazeny stromem, kopím nebo řetězem z šípů, ovšem se stejným účelem. Tato mýtická tradice se odráží i v Bibli, zejména ve vztahu k Babylónu a zmatení jazyků. Babylónské zikkuraty představovaly podobný symbolismus, kdy o zikkuratu nikdo neuvažoval jinak, než že má základnu ve středu země a vrchol v nebi. Když král nebo kněz vystupoval po stupních zikkuratu, pronikal symbolicky (rituálně) do nebe. Zde už lze s naprostou jistotou říct, že se jedná o staré mytické téma, reintepretované v jahvistické perspektivě. Samozřejmě, že s odsudkem tohoto jednání a dopadem, které se dá interpretovat tím, že nám nezbývá, než se učit cizí jazyky.

Vývoj vědomí se tak od prvotního vzoru božské trojice nalezené v Jerichu, Hačilaru či Catal Hüyüku, jež je představována úplnou rodinou, posouvá k panteonu Bohů (v mnoha případech různých kultur avšak s podobnými rysy), otázce viny a trestu (potopa, Babylon) v důsledku neschopnosti lidstva dodržovat stanovená pravidla. Vědomí si je schopno poradit se sepisem textů, jež se vypořádavají s událostmi starými několik století, ovšem v tomto případě bez nároku na věrohodnost (Abrahámův příběh), která by nebyla ovlivněna účelem vloženým pisatelem. Jinými slovy, vědomí rozšiřuje své obzory, ale stále je v kontaktu s tím vyšším v nás, kterým je podíl Bohů na vzniku této civilizace se všemi důsledky, které jsou však tehdejší civilizací přijímány. To, co nám připadá jako blouznivé řeči jakéhosi náboženského věrozvěsta, bylo pro tehdejší civilizace součástí jejich každodenního života.

Tento mechanismus dotáhli k preciznosti gnostici ve svém mýtu o stvoření, za účasti Sofie a Jaldabaotha. Lze tedy konstatovat, že lidské vědomí fungovalo v symbióze s nevědomím, stejně jako s imaginací, která představovala podíl Ducha na samotném životě starých civilizací a otevírala otázku, která čekala na své zodpovězení v rámci Ježíšova života, tedy zda nesmrtelnost je výsadou Bohů nebo i člověka, který byl Bohy stvořen.

Zaměření vědomí u větší části obyvatelstva v daných kulturách na náboženské myšlení, deklarovaly rituální oslavy příchodu Nového roku, jako periodického obnovování se světa, jichž se zúčastňovala většina obyvatelstva těchto celků (vyjma zdrženlivějšího Izraele, ovšem ani ten se nevyhnul rituálu vyhnání kozla z města, kdy kozel představoval projekční plochu pro hříchy a jiné negativní tendence).

I přes zaměření vědomí panovala v převážné části těchto společností absolutní nerovnost mezi svobodnými a otroky, stejně jako mezi bohatými a chudými. Již v knize „Dialog o lidské bídě“, která je nazývána Babylonským kazatelem, se objevuje motiv, který je nám blízký i v současnosti, a to pro jeho univerzálnost od počátku systému. Citace z této knihy připomíná dnešní dobu v její skutečné podobě a stačí si jen dosadit osoby tohoto dějství. „ Dav chválí slova vynikajícího muže, znalého zločinu, ale hanobí pokornou bytost, která se nedopustila násilí“. „Zločinec je ospravedlněn a spravedlivého pronásledují. Lupič dostane zlato, zatímco slabého nechají hladovět. Moc zlého ještě posilují, ale churavého ničí, bezmocného zabíjejí“. Tolik slova stará několik tisíc let, na uvítanou v univerzálním modu systému, jejichž obsah přežil tisíciletí a v konečném důsledku přežije i systém samotný.

Posledním celkem, který ze starých civilizací stojí z hlediska náboženského myšlení za pozornost, je Irán. Náboženské představy, které byly objeveny, zhodnoceny nebo systematizovány v Iránu, jsou jedny z nejpodstatnějších, zejména vytvoření dualistických systémů (kosmologický, etický, náboženský), mýtus spasitele, vypracování „optimistické“ eschatologie, hlásájící konečné vítězství dobra a všeobecnou spásu, stejně jako učení o vzkříšení těl. Odmyslíme-li si Nietzscheho a jeho dílo plné mentálního úpadku moderního člověka „Tak pravil Zarathuštra“, je hnacím motorem iránského náboženského myšlení prorok Zarathuštra, který působil někdy v letech 1000 až 600 př. Kr. Zarathuštra doufal v brzké „proměnění“ světa s jasným poselstvím „těmi chceme být, kteří dělají svět zdárným“. Několikrát označí sám sebe za spasitele a ohlašuje boží soud ohněm a roztaveným kovem. Tento soud měl za cíl jak potrestání zlotřilců, stejně jako obrodu existence. To bylo absolutní novum, protože do této doby se obnovoval svět periodicky na Nový rok, zatímco Zarathuštra ohlašuje podstatné a konečné „proměnění“ světa, k němuž dojde jednou provždy, a to nikoliv kosmogonickým rituálem, ale vůlí Ahury Mazdy. Tato obroda zahrnuje soud nad každou bytostí a implikuje potrestání zlých a odměnění spravedlivých. Tedy Zarathuštra se rozhodl zrušit archaickou eschatelogii pravidelně se obnovovaného kosmického cyklu a vyhlásil brzké a neodvratné eschaton, o němž rozhodl a které provede Ahura Mazda. Shoda religionistů je v tom, že tyto jeho myšlenky nezakládají monoteismus, ale volbu Boha a božských bytostí, jako volbu dobra proti zlu. Myšlenkový proud tohoto dualismu nakonec vyústil v tvrzení, že svět bude rozdělen na dobré a zlé a nakonec se bude jevit jako projekce ctností a jejich opaku na všech kosmických a antropologických úrovních. Odtud pramení jeden z největších protikladů dějin myšlení a vědomí samotného, protiklad duchovního a tělesného.

Toto téma dualismu dovedli na myšlenkový vrchol gnostici, kteří k jednotlivým negativním abstraktním hodnotám přiřadili negativní mocnosti (Tajný spis Janův) jako ty, jenž se podíleli na vzniku tohoto „nedokonalého“ světa, přičemž Zarathuštra při stejném myšlení, ale podstatně více zatíženém eschatologií proměnil nejdůležitější árijské božstva v Ameša Spenta (Nesmrtelné svaté), tvořící družinu Ahury Mazdy, kdy každá z těchto božských bytostí zahrnovala nějakou abstraktní hodnotu (Řád, Moc, Zbožnost atd) a přitom tyto bytosti ovládali nějaký kosmický prvek či živel.

Tato schémata myšlení pracují se schopností vědomí rozpoznat, a to i s pomocí Boha, problémy, pro jejichž řešení je povolán samotný Bůh, jako jediná autorita, která je schopna rozhodnout o konci dějin. Spasitelem se Zarathuštra stává už jen tím, že tuto skutečnost oznamuje. Zatímco Zarathuštra se jeví jako osoba sui generis, jejíž genius loci překonalo hranice tohoto světa, mystický bůh Mithra, jehož mystéria ovládly území Iránu o několik století později, se stal jediným bohem, který nesdílí tragický osud mysterijních božstev. Z jednoho textu sv. Jeronýma a nápisů ze starého Iránu (za vlády dynastie Arsakovců) se dochovaly označení stupňů zasvěcení v Mithrových mysteriích. V pořadí od nejnižšího po nejvyšší jsou to Havran, Ženich, Voják, Lev, Peršan, Posel slunce a Otec. Mithrův kult pronikl od Skotska po Mezopotámii, od severní Afriky přes Španělsko až po střední Evropu a Balkán. Většina svatyňí byla objevena v bývalých římských provinciích Dacia, Pannonia, Germania. Přestože se v případě mithraismu jedná především o kult, z hlediska dnešních úvah o současném světě je zajímavý způsob jeho šíření, rozsah a podpora ze strany vládnoucích elit.

Vrcholem dějin, jež se vyznačovaly úzkým spojením vědomí s Bohem, bylo působení Ježíše v systému. Pokřtěn Janem Křtitelem, následně odchází na čtyřicet dnů a nocí do pouště, aby se utkal se svým vlastním spoluhráčem a zároveň v rámci dualistických koncepcí protihráčem par excellance. Tento mu však nemůže nabídnout nic jiného než světskou moc, vnímanou z pohledu pokušitele jako moc absolutní (možnost zničení Římské říše a tedy vojenské vítězství Židů, ohlašované apokalypsami), to vše pod podmínkou, že se mu bude klanět. Existuje názor, že tento scénář pokušení (aniž by byl jakkoliv zpochybňován) byl do evangelií začleněn později, a to po neúspěšném povstání z let 66-70 po Kr. V tomto názoru zaznívá, že pokušení Ježíše na poušti předjímala Ježíšovy zázraky, což v redakční rovině představuje naprosto stejný postup, jako v případě Jahveho, kdy tento kladl požadavky a zároveň je vyvažoval zaslíbeními.

Při současném hodnocení křesťanství, které se prakticky zaměřilo pouze na jeho kritiku a projekci všech neúspěchů, které mohou jednotlivce v systému potkat, právě do křesťanství, tito kritici zapomněli, v jaké době Ježíš působil. Ježíš navazuje na proroky a Jana Křtitele a prorokuje nastávající proměnu světa. Je otázka, zda je možné konstatovat, že Ježíšova kazatelská činnost nastala po uvěznění Jana Křtitele. Herodese k uvěznění Jana Křtitele vedl strach z povstání (dle Josepha Flavia). Ježíšova kázání začala vzápětí znepokojovat farizeje a saduceje, kteří představovali dvě politicky a nábožensky vlivné skupiny. Farizejci měli výhrady k Ježíšovým připomínkám k Tóře, neboť i v důsledku jejich reakce na židovský apokalyptismus došlo k upevňování zákona, tedy povýšení Tóry do roviny absolutní a věčné skutečnosti (figurkou na šachovnici, která se svými činy na tomto podílela byl Antioch Epifan). Saducejové se pro změnu snažili vyhnout nepokojům, které by mohly vypuknout v důsledku jakékoli mesiášské propagandy. Tyto historické reálie, tedy nastavení systému prostřednictvím elit, jež byly za každé situace, a to až do dnešních dnů, dosazeny do svých pozic na základě myšlenkových tendencí, jež korespondovaly a korespondují s nastavením samotného systému, jsou spíše zatlačovány do pozadí a křesťanství se tak stalo především projekční plochou pro všechny neúspěchy, které tuto civilizaci potkaly. Je vcelku jedno, zda jde o úmysl či nevědomé jednání jejich nositelů.

Vědomí Ježíše strukturované podle „prvotního“ vzoru, vnímající své vlastní postavení v kategorii času pracujícího mimo systémový lineární čas, dokázalo díky těmto schopnostem reagovat na každý vývoj situace, neboť již takovou situaci samo o sobě obsahovalo. Více než zářným příkladem je situace po poslední večeři, která nastala v místě „Getsemane“, na něž vzal Ježíš s sebou Petra a ještě dva učedníky. Zatímco se Ježíš modlil ke svému osudu, Petr a dva učedníci usnuli, a to dvakrát, tedy opakovaně. Bez jakýchkoliv pochybností se jedná o analogii z Eposu o Gilgamešovi, kdy Gilgameš mající ve svém držení rostlinu nesmrtelnosti usne a o svou nesmrtelnost přijde. Jedná se o iniciační chování, neboť přemoci spánek a zůstat bdělý, tvoří nejtěžší iniciační zkoušku, neboť usiluje o proměnu profánního údělu a o dobytí nesmrtelnosti. V Getsemane se „iniciační bdění“, byť se jednalo o několik hodin, ukázalo nad lidské síly. To, co zamíchalo navždy kartami, bylo Ježíšovo vzkříšení, které doslova zelektrizovalo, rozehnané příznivce Ježíše a dodalo jim tolik potřebné odhodlání. Tento spouštěcí mechanismus rovněž představoval pro učedníky jejich vlastní zmrtvýchvstání ze zoufalství způsobeného Ježíšovým ukřižováním. Bez víry je však samotné zmrtvýchvstání jen obyčejnou neuvěřitelnou událostí, tedy spekulací.

S ohledem na prostý fakt, že Ježíš věděl bez jakýchkoliv vnitřních pochybností, kam směřuje jeho jednání a jeho jednotlivá kázání či u gnostiků do logionů seřazené výroky, musel rovněž vědět, co způsobí již jen tvrzený fakt jeho zmrtvýchvstání. S ohledem na dobu a strukturu vědomí, jež pracovalo v kulisách dějin především v náboženském kontextu, mohl očekávat okamžik, v němž vznikne mytologie, jež se bude týkat jeho samotného a jeho učení. Znal jednotlivé apokalyptické představy provázející jeruzalémské Židy a jejich očekávání příchodu Mesiáše. To, že se tomu tak stalo, však dokazuje především sílu a tvůrčí schopnosti jeho originálního poselství. Právě díky těmto skutečnostem a mytologii, jež byla tak blízká tehdejšímu vědomí a pevně dané universální symbolice se náboženský jazyk křesťanství stal všeobecným a srozumitelným i mimo místo svého vzniku.

Boží království, které Ježíš definoval, že je již přítomno v systému, se má podle něj ujmout moci bez jakéhokoliv násilí, na rozdíl od apokalyptického syndromu, který se v tehdejší době hojně vyskytoval a konec konců se vyskytuje do dnešních dnů, jen v jiné podobě a pravidlech, které jsou v současnosti určovány zcela podle potřeb systému (tento apokalyptický syndrom mne napadá při čtení především nezávislých webů). Bez toho, že se ztotožníme s faktem, že Ježíš si byl zcela vědom dopadů své činnosti, a to do posledního okamžiku svého působení v hmotném světě systému, nejsme schopni uznat víru v sebe samé, jež obsahuje samotného Boha, kterého se kdosi jednou provždy rozhodl odstranit z vědomí jednotlivce, jako překážky pro vlastní zbožstění v rámci tohoto systému.

Církev se alespoň z dostupných pramenů zrodila na letnice roku 30 po Kr., kdy Ježíšovi učedníci byli pospolu a s patřičnými vizuálními ohnivými efekty na každého z nich sestoupil Duch svatý. Nutno podotknout, že i přes tuto skutečnost to byla v nejbližších letech divočina, končící smrtí některých apoštolů, myšlenkovými posuny např. u Saula (Pavla) při jeho pobytu v helénistickém Řecku, neboť Řeky příliš nezajímal vzkříšený Ježíš, ale pouze nesmrtelnost duše. Zajímavé je, že se dokázal v Řecku přizpůsobit tamnějším myšlenkovým proudům, což ho dovedlo až k přijetí dualistické myšlenky, která byla základní myšlenkou gnosticismu, a to „člověka psychického“, nižšího a v opozici proti „člověku duchovnímu“. Zároveň však odmítl rozlišování, které bylo vlastní gnostikům a tvořila jej odlišnost mezi vyšším vykupitelským Bohem a špatným demiurgem, který byl odpovědný za nedokonalé stvoření (systém).

Pro naši současnost je více než důležitá mesiášská válka proti Římanům (rok 66 po Kr.). Zničení chrámu mělo extrémní dopad jak na judaismus, tak na křesťanství. Pokud předchozí zničení chrámu oznamovali proroci, jako trest Hospodina za chyby jeho lidu, při druhém zničení chrámu však apokalypsy naopak oznamovaly konečné vítězství Boha v eschatologické bitvě proti silám zla. Zničení chrámu reformovalo judaismus a zbavilo ho „planých“ apokalyptických nadějí a vykupitelství, zároveň judaismus začal vyznávat výlučně učení farizeů. Křesťané, kteří při té samé příležitosti prchali z Jeruzaléma, byli postaveni před podstatnou otázku jak to, že Bůh neprodleně nezasáhl, a tímto zásahem neuspíšil druhý příchod Kristův. Myšlenka, která zvítězila při zodpovídání této otázky, byla ta, že parúsie se již uskutečnila, neboť Ježíšovo ukřižování a vzkříšení tvoří vskutku „konečnou událost a nový život“.

Důsledkem byl dialektický proces, který je znám v celých dějinách náboženství. Epifanie svatosti v profánním předmětu představuje současně skrytost, neboť posvátnost není zjevná všem, kteří se přiblíží k předmětu, v němž se projevila. Jedinou projekční plochou, kde se projevila posvátnost, tedy Boží království v lidském, historicky přesně vymezeném společenství, tak mohla být jediná instituce, kterou byla církev. Tím začínalo nabývat navrch přesvědčení, že duchovní vývoj se může vyvíjet a dovršovat v tomto světě a že dějiny mohou být přetvořeny, jinými slovy je historická existence schopna dosáhnout dokonalosti a blaženosti Božího království.

Právě myšlenky uvedené v předchozím odstavci dovedli církev do stádia, v němž se dnes nachází, přičemž rovněž sehrály podstatnou roli při formování současné podoby systému a práce s vědomím ze strany „určité formy elit“. Hlavní výsledek těchto myšlenek vedl ke ztotožnění království s církví a následně k totální „desakralizací“ (demytizací evangelií a podání, zevšednění liturgie, zjednodušení liturgického života, antimystickou orientací a zlehčováním náboženské symboliky, výlučným zájmem o etické hodnoty a sociální funkci církve atd. Kdo v tomto popisu vidí současné postavení církve a náboženského myšlení, má možnost posunout hranici času, kdy začalo být likvidováno křesťanství, a to do roku 66 po Kristu..

Dalším krokem církevních otců k současnému stavu věci, byl problém esoterismu, který však nebyl esoterismem v současné podobě, ale iniciačním předávaním učení a praktik, které bylo vyhrazeno jen úzkému okruhu adeptů. Likvidací křesťanské gnóse, začala likvidace myšlenek všech velkých náboženství helénistické doby a doby kolem přelomu křesťanské éry. Iniciační předávání však probíhalo rovněž v judaismu (a to i normativním), v židovských sektách u esejců, stejně jako u farizeů. Tato forma iniciace je rovněž doložena v Markově evangeliu (verše 4.10, 7.17, 10.10.). Nejhlubší poznání se týkalo sestupu a výstupu do a ze systému.

V tomto stavu myšlení církveních otců na počátku existence církve, musely na tyto působit jako rudá vlajka na býka, myšlenky gnostiků a jejich totální mýtus, který hovořil o všem, jenom ne o penězích a moci. Zatímco všechny předchozí eschatologické myšlenky směřovaly ke zničení tohoto systému, gnostici se nedrželi při zemi a rovnou eschatologii vztáhli na celý vesmír. Kosmogenie v jejich podání odrážela postavení člověka v systému a víru ve schopnosti člověka uniknout ze systému svými vlastními schopnostmi, které tvořilo především poznání, jako základ gnóse. Jejich kosmogenie pracovala s primární skutečností, že systém byl vytvořen nižší formou božství a jeho hlavní vlastností je jeho vlastní nedokonalost, jež odpovídá hmotnému světu. My jsme jen zajatci tohoto systému a naše vysvobození získáme tím, že se dozvíme, „co jsme bývali a čím jsme se stali, kde jsme byli a kam jsme byli vrženi, k jakému cíli spějeme a odkud jsme vykoupeni, co je narození a co je obrozování“. Gnostická nauka obsahovala původ a stvoření světa, původ zla, drama božského vykupitele, jenž sestoupil na zemi, aby spasil lidi, a konečné vítězství transcendentního Boha, vítězství, které se projeví uzavřením dějin a zničením kosmu. Jedná se o totální mýtus, který uvádí všechny rozhodující události od počátku světa až do současnosti a tím, že ukazuje jejich vzájemnou závislost, zajišťuje věrohodnost eschatonu. Tento mýtus k opravdovému vrcholu vypracoval Mání, jako součást manicheismu.

Epocha od prvních velkých měst (Jericha), pokračující přes Sumer k semitským národům, iránskými náboženskými systémy (Zarathuštra), končící u Ježíše a vzniku křesťanství a jeho nepovedenou projekci do církve, která začala s retušováním samotných kořenů křesťanství a na samotném sklonku této epochy gnostickými systémy, které se staly přístupnými nálezy po druhé světové válce v Nag Hamádi, nacházejícími svůj klid v manicheismu poté, co byly zlikvodány církveními Otci, znamená jen jedno, reakci na nespravedlnost a nepřirozenost systému. Lidský duch ve spolupráci s vědomím reagoval na kulisy, jež je obklopovaly a které pro některé nepředstavovaly ani zčásti důstojný život (otrocká forma společnosti, nerovnost). Společenská nerovnost a jednostranný výklad práva nacházejí svůj odraz v „Dialogu o lidské bídě“, kterýžto by nemohl být sepsán bez panujících společenských poměrů. Nelze si nasadit růžové brýle a hovořit o této době, jako o něčem zidealizovaném, jenom proto, že lidské vědomí mělo blíže k naději, jež byla reprezentovaná božským panteonem, který v mnoha případech s člověkem spolupracoval (vždy však do nějaké události, která zatížila člověka vinou). Vina byla pojem, který znali všechny staré kultury, v židovském pojetí však na ní byl kladen až příliš velký důraz, což se projevuje do současnosti nálepkováním nepohodlných jednotlivců.
Náboženské pnutí a postavení člověka v tomto jednolitém celku tehdejšího Blízkého východu, který se lišil spíše označením bohů, než odlišností jejich funkcí, pohánělo dopředu i společenský vývoj, který byl v myšlení ovlivňován elitou, jež bylo umožněno poznat nevědomé obsahy náboženského charakteru a rozpracovat je do náboženských celků, které se stále vyvíjely, nikoliv však v technických parametrech obřadů a svátostí, ale v přenášení spasitelské role těchto náboženství ve hře proti systému. S touto novinkou přišel Zarathuštra (někde v letech 1 000 – 600 př. Kr.), který přenesl eschatologickou rovinu na Boha Ahuru Mazdu a vrchol následoval v křesťanství a osobě Ježíše, který dovedl vykupitelskou podobu tehdejšího myšlení tam, kam ji měl dovést. Tedy až ke svému Otci.

Pokud se dnes hovoří o křesťanství, jedná se pouze o zmatení pojmů, přičemž pod pojmem křesťanství si lidé především představí církev (především katolickou), která jak jsem již shora napsal prostřednictvím církevních otců, livkidovala samotnou podstatu křesťanství. Vrcholem je poté tvrzení současného a zřejmě i posledního papeže Františka ze 4.4.2017, který údajně tvrdil, že Ježíš se stal pro církev hadem a satanem. Samozřejmě to může být dezinformace, protože odpor v církvi vůči tomuto papeži dosahuje netušených rozměrů.

Z jednolitého celku myšlení tehdejší doby, který byl ve větší části zaměřen náboženským směrem, vzešly všechny náboženské celky (islám není náboženství, ale pouhá ideologie), které měly potenciál ve svém primárním modu ovlivňovat systém v pozitivním duchu, a to nejspíše až do dnešních dnů. Důvodem proč se tak nestalo, byla touha po moci v okamžiku, kdy někteří pochopili, že Kristus se pravděpodobně hned tak nevrátí (mesiášské povstvání v Jeruzalému 66-70 po Kr.), ale že lze prostřednictvím víry v nesmrtelnost a spasení ovládat masy, které by žádným jiným způsobem ovládnout nemohli. Otázka, kdo Židům navykládal, že je správná chvíle pro mesiášské povstání proti Římánům není otázkou, kterou bychom byli právě my oprávněni řešit, tedy spadá do jiné kategorie myšlení, můžeme říct, že právě onoho náboženského, které určovalo chod tehdejších dějin.

Jinými slovy poznání, že člověk potřebuje něčemu věřit, ať je to Bůh nazvaný jakkoliv a dále žít v naději, že jeho postavení v rámci kosmogenie není náhodné a že jeho oporou je vyšší forma vědomí k níž směřuje, vedla k prvním manuálům na ovládání mas.

Současný zformovaný systém, který prožíváme tady a teď na vlastní kůži, rozpracoval tuto koncepci do podrobností, které ovlivňují jednotlivé součásti našich životů. Podstatnou nutností, jež brání nastolení nového světového řádu (jak se tomu říká), je vymazání archaických prvků v myšlení jednotlivců, jako pozůstatek vědomí zaměřeného náboženským směrem, jehož základní schémata zůstaly uloženy v kolektivním nevědomí a v určitých dosud nezmanipulovaných ohledech i v kolektivním vědomí lidstva. Nutnost přetransformování vědomí je podložena odstraněním posledních překážek pro naprogramování vědomí žádoucím způsobem. Těmito překážkami se jeví především víra sui generis nezávislá na katolické církvi či jiných systémem tolerovaných a v mnoha případech podporovaných institucích. Pokud první archetypiální božskou trojicí byl muž, žena a dítě v Jerichu a dalších městských kulturách, které předběhly svou dobu, je nutno tento archetypiální vzorec lidského jednání oslabit prostřednictvím uměle vytvořené formy sociální soudržnosti, zakládající se na definici lidského druhu jako takového. Tento postupný, i když z hlediska historie divoký útok na lidskou přirozenost je odůvodněn rovným postavením všech, tedy i těch, kteří se nechovají přirozeně ve smyslu náboženského myšlení.

Pojmy, které byly uvedeny do života právě pro přetransformování vědomí do konečného, elitám neodporujícího produktu, známe všichni, když se jedná zejména o lidská práva, toleranci či politickou korektnost. Jen na okraj, lidská práva, v té pravé podobě, mají samozřejmě jenom ti slabší, kteří se dle systému nemohou bránit. Ve skutečnosti se nemohou bez pomoci systému obejít, neboť svým chováním obcházejí vzorce chování stanovené pro biologický druh, kterým je člověk a které byly stanoveny odlišně od současného stavu věci. O toleranci nemá smysl hovořit, zatímco politická korektnost je sofistikovaná obhajoba tvrzení, která bez náznaku „tvrzení pravdy“ používají elity pro prosazení svých cílů, tedy pro lež.

Víra člověka, potažmo mas byla nasměrována k blahobytu, jako projevu úspěšnosti v systému. Úspěch měřený výši finančních prostředků na účtech a vlastnictvím, se stal piedestalem víry v systém v jeho ekonomických oblastech, které se zároveň promítají do společenského postavení a přestiže. Tyto ukazatele se dnes projevují ve všech typech společnostech od západu až po východ.

Dualismus, který udržoval řízené napětí ve společnosti, byl stažen z kosmogenických výšin na zem, a to do politických zřízení. Tuto roli náboženského myšlení nahradil dualismus mezi kapitalistickým západem a komunistickým východem, který byl vytvořen uměle za účelem prosazení zájmů na budování jediné formy vědomí, která je výhodná pro elity. Právě na tomto rozhraní probíhaly střety, které odkazovaly k samotné existenci lidstva (Karibská krize) a staly se tak hnacím motorem pro přijímání změn, které však již nebyly výtvorem lidského ducha při hledání vlastní spásy, ale uměle vytvořenými problémy, které nacházely především svůj dopad v omezování lidské svobody (jež snad byla kodifikována v důsledku omylu), případně podružně k ekonomickému zisku (samozřejmě, že si všichni při karibské krizi koupili plynové masky a vykopali u svých domů kryty, které vybavili potravinami a nezbytným zařízením). Tato schémata jsou používány až do současnosti, kdy jednotlivé události jsou předzvěstí prosazování agendy, která omezuje další a další lidské svobody tak, aby byl naplněn konečný smysl, pevně stanovené zákonodárství, jež na základě činů pár určených jednotlivců (a je jedno kým) ovlivní varianty chování celé společnosti. Není nikterak překvapující, že masa se vždy podrobí, sice za určitých výhrad, ale v konečném důsledku slyší na klišé, že nyní je třeba udělat to a to, aby se cítila bezpečná (odposlechy atd.). Kromě jiných důvodů, je to víra masy v naději, kterou jí dává systém, a to zcela bezprecendentním způsobem v rámci manipulace. V tomto směru stačí donekonečna tvrdit, že planeta země je jediným obyvatelným místem ve vesmíru a masa se hned přizpůsobí. Sice neví v konečném důsledku proč, ale je jí to naprosto jedno, neboť funkce kritického myšlení, je vymazávána den za dnem, a to zejména médií. V tomto ohledu je zajímavá činnost NASA, která v kritické době pro emoce mas, ukazuje fotografie země, jakožto úžasné modré planety (té naší planety).

Role médií je všem známa, na místě je však zdůraznit „zbožštění“ hvězd (celebrit) a exploatace jejich životů do veřejného prostoru, jako schéma vhodné následování, přičemž v historii tuto roli plnil především panteon Bohů. Tyto rádoby fígle však spolehlivě fungují, neboť pozůstatky „archaického“ myšlení jsou likvidovány technologickou pohodlností a sociálními sítěmi, které ji provázejí a místo vnitřního rozhovoru s Bohem (jak bývávalo zvykem), si dav může poslechnout Britney Spears případně podívat na talentové soutěže, s nimiž se roztrhl pytel. Věrným apoštolem těchto schémat se stal Hollywood a jeho programování mas, prostřednictvím filmů. Na místě s ohledem na LGBT agitku je možno odkázat na film „Zkrocená hora“, mesiášský komplex včetně projekce viny na stroje (nikoliv na loutkaře) jsme si mohli prohlédnout v trilogii „Matrix“, přičemž se dá konstatovat, že určování vzorců chování (někdy tak trochu odlišných od těch, které známe), jenž jsou v souladu pouze s potřebami zadavatelů, obsahuje většina tvorby této „továrny na sny“.

Zatímco politická korektnost analogicky představuje farizejský přístup k Tóře jen s tím rozdílem, že se trestá sofistikovaněji s přihlédnutím k lidským právům, sociální soudržnost a pomoc „slabším“ jsou relativně nové pojmy. Pokud se mithraismus vyznačoval jistou formou utajení spolků, v nichž probíhalo zasvěcení, i dnes je tato funkce zachována v podobě téměř mystických organizací jako majestic 12 či různých zednářských lóžích. Prodlouženými pažemi elit jsou potom vlády a na státní rozpočty navázané neziskové organizace, na které se mohou případně hodit všechny průsery. Toto schéma nejenže připomíná, ale prakticky i v moderních kulisách opakuje rituál obětování kozla, který byl vyhnán z města a na nějž byly projektovány negativní emoce, různé formy provinění atd. (Sumer a rovněž Izrael). Dnes pouze a jen není politik zvolen na další funkční období. Dobře placené role užitečných idiotů nejenže uspokojují hmotné nároky těchto jednotlivců, ale rovněž jejich touhu po moci, samozřejmě v přesně stanovených mantinelech. Tato skutečnost se odráží v projevech politiků především západního stylu, jejichž bezobsažnost se dá přirovnat k vrcholu nihilismu. Být konkrétní znamená pravděpodobně v těchto končinách, být mrtvý. Prázdné pojmy typu „vítězství demokracie“ (která z povahy věci neexistuje), „my to společně dokážeme“ za eufemistického mávání vlaječkami příslušné země, případně „zlo společnými silami porazíme“ a dalšími „úžasnými“ slovními spojení z dílny PR agentur, odkazují na naprostou vyprázdněnost současného stavu systému, stejně jako uhlazených osobností, které byly pečlivě vybrány elitami k provedení špinavé práce, neboť konkrétní jednotlivec by měl právem očekávat, kdy mu konečně někdo řekne, jak a co udělá, aby se měl dotyčný v rámci kvality života lépe.

Na tento stav přesně napasované právní normy, jež ochraňují prostřednictvím práv a povinností, systémem pečlivě vyvolené oblasti života, a to právě ty, jež jsou z úhlu pohledu systému nedotknutelné, neboť tvoří jeho samotné virtuální pilíře. Podpora práva ve výkladu, jenž je systémem žádoucí, se odráží v mzdách a odměnách profesí, jež se právem živí, přičemž tato korupce platovými výměry bývá ve většině případů „správně pochopena“. V tomto směru jednoznačně pomyslného prvního místa na stupních vítězů dosáhla EU, která ve své soft verzi moderního vězení založeného na výdobytcích Velké francouzské revoluce, dosahuje „skvělých“ výsledků.

Veškeré pochybnosti, které jsou některým jednotlivcům vlastní, jsou poté demontovány vědou, která slouží především k ostrifikaci ideových nepřátel systému. Každý názor, jenž nekoresponduje s cíli systému, je správně podanými vědeckými výzkumy vyvrácen a jeho autor označen za tmáře a odklizen na periferii svého oboru, případně poslán do urnového háje na dlouhodobý odpočinek. Samozřejmě, že jsou v současnosti zřízeny spolky, které udělují různé anticeny za odlišné názory, za vydatného zájmu mainstreamových médií, to vše pro případ, kdyby se náhodou někdo trefil do černého a byl blíže pravdě, než je pro systém vhodné. Dá se tedy konstatovat, že věda je ustanovena do role hlídacího psa pokroku, který nemůže probíhat jinak než tak, jak diktuje uměle vytvořená evoluce lidského druhu, včetně legendárního bájkosloví o naší historii (pojímané v moderním hávu), v níž se to hemží dinosaury, asteroidy o velikostech velkých měst a jinými příběhy, kterých se tak rád ujímá Hollywood.

Sarkasmus však není na místě v okamžiku, kdy si uvědomíme, že vědomí pomocí náboženských systémů v historii snilo svůj jediný velký sen, a to sen o velkém návratu do stavu před potopou, jejíž pravý smysl zůstává pro většinu utajen. Protiklady pozůstatků archaického myšlení, které obsahovalo prvotní vzory, jež udržovaly aktivní smysl lidského života a moderního myšlení, které stojí především na likvidaci původního myšlení, a to pouze ze zištných důvodů, vytvářejí neřešitelné rozpory, s nimiž architekti současnosti nepočítali. Psychologie dospěla k závěru, že vědomí a nevědomí se k sobě chovají jak kompenzačně, tak komplementárně, což předpokládá určitou formu propojení těchto systémů, stejně jako jejich spolupráci, která se projevuje ve funkcích vědomí (intuice, myšlení, cit, vnímání).

Pokud modernismus ve své relativizaci všeho za každou cenu, a to připoutáním všech atributů spojených s lidským životem k systému jako jediné možné variantě existence, stojí na hliněných nohou, které se mohou podlomit v okamžiku, kdy lidská existence bude existovat jenom v konkrétně systémem určeném okamžiku, bez vnímání historie lidstva jako celku, stejně jako bez schopnosti vnímat svou osobní historii, jako nepodstatný projev zkušeností, které byly určeny systémem. Samozřejmě, že o to extrémnější jsou metody, které jsou k této indoktrinaci vědomí používány. Nemá smysl se o nich rozepisovat, protože všem jsou dostatečně známy.

Z hlediska historie je moderní člověk pouze okamžikem, ke kterému by bylo možno přihlížet, kdyby vývoj, jež utváří moderního člověka, byl založen na přirozených hodnotách vyplývajících z pozitivně aplikovaných zkušeností lidské historie, nikoliv však v úmyslu, který otevřel prostor pro konečné ovládnutí člověka, a to metodami, na něž funkce vědomí (myšlení a intuice) nemohou reagovat jinak, než vytvářením rezistence proti systému samotnému. Přestože se systém snaží tuto rezistenci ovládnout (ať již zákazem jiných zdrojů informací, případně pečlivým výběrem názorů, které mohou být publikovány), sám sebe nutí používat pouze další schémata lži jako odůvodnění těchto postupů, přičemž tyto lži upozorňují další jednotlivce na to, že se s jejich životy děje něco negativního. Nedomnívám se a nevyplývá to ani z historie lidstva, že by vědomí vzniklo evolučně. Kdyby to tak bylo, neexistovalo by jediné náboženství, neboť by neexistoval prvotní vzor, ke kterému se člověk a jeho vědomí od počátku chtělo vrátit. Pokud jsou závěry kvantové mechaniky platné (nejspíše ano, když je možno pozorovat, jak je tento krátkodobý výstřelek na vědeckém poli ostrifikován a likvidován různými praktikami s jeho označením, které však s ním nemají nic společného), bylo archaické myšlení (a tedy z dnešního úhlu pohledu i vědomí) blíže skutečnosti, která sama o sobě naplňuje axiom pravdy v celé jeho podstatě. Paradox kvantové mechaniky je stanoven v hranicích archaického myšlení, neboť samotná kvantová mechanika obsahuje dualismus, který byl blízký historickým náboženským systémům. Kritické mezníky v historii, kdy se vědomí odchýlilo od stanovených pravidel, vedlo k trestům, které však nikdy nebyly konečné, možná právě pro to, že tyto tresty nevykonával transcedentní Bůh gnostiků, případně nenastal vhodný okamžik pro eschaton celého hmotného vesmíru.

A tak jediný, na koho v této moderní taškařici nezbylo místo, je Bůh. Ne snad pro to, že by jedni a ti samí výtečníci nevěřili v jeho existenci, ale pouze pro to, aby si zachoval pragmatický odstup od současného vývoje. Tak jako kdosi přesvědčil židy, že mesiášské povstání je zbaví Římské nadvlády, přičemž je v konečném důsledku dovedlo na zcestí (a to jak judaistický, tak křesťanský proud), tak zjevně ten samý rádce přesvědčil určité rody, aby to zkusili, že tentokrát to vyjde, když s těmi tresty to není tak žhavé. I s určitou formou nadhledu se dá konstatovat, že excesy typu papeže Františka přesahují hranici pravidel, která byla na počátku stanovena, neboť tvrdit, že Bůh je pro církev samotný had a satan, připomíná analogii se Schrödingerovou kočkou. Kočka je buď živá nebo mrtvá, podle toho co si pozorovatel myslí, ale především, v co věří. Z hlediska objektivity se pozorovatel dozví pravdu, až krabici otevře. Pokud by však překročil systémová omezení a přál by si, aby kočka byla živá i po např. 14 dnech v krabici, tak se dočká tohoto výsledku. Jakého výsledku se dočkáme my tedy tato civilizace, se dá při fungujícím kritickém myšlení předpokládat.

  1. Prvý odsek ma zaujal a bol som zvedavý na vývody vedúce k jeho tvrdeniu. Autor ma nepresvedčil v “svojom súhrnnom ponímaní problematiky” a zvlášť ma dorazil v náhľade na svoju aplikovanú pravdu v poslednom ničím neodôvodeným presvedčením v poslednom odstavci. Samozrejme sa chcem zároveň omluviť, pretože ja mu jeho vývody nejak zvlášť nechcem napadať, pretože je to len a len otázkou kruhov poznania zákonite šíriacich sa v rôzných prostrediach poznania jednotlivca a v súvislosti s Schrödingerovou kočkou len ďalšou teóriou v rozlíšení medzi vierou a poznaním a v tomto prípade som ohľadom viery ako ju poznáme dosť skeptický, pretože v konečnom dôsledku ma prognózy – je to 50 na 50 nikdy neuspokojili. S pozdravom. Slovienom, všetkým Slovanom a ich poznaniu zdar!

Pridaj komentár

*
*

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>